Jako malé děti jsme byli při objevování světa a života zcela svobodní a vše, co jsme potkaly, zažily, uviděly, uslyšely, ucítily, jsme vnímaly jako něco obohacujícího, inspirativného, zázračného.... byly jsme v úžasu nad kaluží, která se před námi objevila, nad kpřivou, která se nám postavila do cesty, nad kamenem, o který jsme brkly, nad vrabcem, který kolem nás přelétl.... a ten úžas a nadšení, že to pozorujeme byla obrovská enegie, která nás hnala vpřed, zkoumat další věci a situace .....
Jak jsme byly vychováváni vzděláváni, bylo nám vkládáno to, že se máme zaměřovat na jiné, tak zvaně užitečné a praktické věci, že objevovánía zázraky jsou jen v pohádkách....
A tak jsme přestávali zastavovat se v úžasu nad zdánlivě obyčejnými věcmi, skláněli jsme hlavu a už jsme nežasli nad vravcem, který nám přlétal nad hlavou, otupěli jsme a tím jsme přišli i o schopnost být nadšení a užaslí, vyměnili jsme to za snahu uspět podle norem dospělácké společnosti.
A dnes, když jsme dospělí, často úspěšní a vzdělaní, přesto nejsme šťastní, úžas a nadšení v našem životě schází....
Ale nikdy není pozdě rozpomenout se na ty dětské chvíle, kdy třeba obyčejný kámen, který jsme nalezli na cestě se stane něčím zázračným, nad čím můžeme žasnout a být nadšení tím, že podržíme v dlani, ucítíme jeho strukturu, nejprve chlad a potom teplo, které mu předala naše ruka.... a to jedna z cest ke štěstí, zdraví a spokojenosti.....
